Jaroslav Bank

Jaroslav Bank se narodil 5. března 1921 v Olšanech na Šumpersku. Za nacistické okupace pracoval jako účetní a celní deklarant u firmy Grohmann v Šumperku, dovážející ovoce a zeleninu. Do oboje byl údajně zapojen již od léta 1942. Následně se stal součástí rozvětvené severomoravské skupiny Národní sdružení československých vlastenců pro okrsek Olšany s centrem v Bludově. Podílel se na organizování ilegální činnosti, společně s dalšími členy podporoval rodiny perzekvovaných osob a pomáhal lidem ukrývajícím se před zatčením. U firmy, kde byl zaměstnán, osobně prováděl sabotáže v železniční dopravě ničením ložisek kol nákladních vagonů křemičitým filtračním pískem či ocelovými pilinami. Dle potřeby opatřoval a dodával potraviny, léky a osvětlení pro partyzány do lesních bunkrů. Rovněž se zúčastnil výcviku se střelnými zbraněmi, jež byly získány pro boj s německými jednotkami. Od února do dubna 1943 připravoval plány na destrukce mostů, silničních zátarasů a železniční trati v oblasti Olšan. Dále vytipovával vhodná místa pro přerušení elektrického, telegrafního nebo telefonního vedení a prováděl řadu jiných podobných akcí. Začátkem roku 1944 došlo k prozrazení ilegálního hnutí Národní sdružení čs. vlastenců, následovaném vlnou zatýkání. Postupné rozkrývání severomoravské odbojové sítě přivedlo gestapo na stopu k Jaroslavu Bankovi, kterého zadrželo 14. dubna 1944. Poté byl držen a vyslýchán ve služebně šumperského gestapa. Dne 10. května 1944 ho přemístili do věznice Mírov, odkud se v červnu téhož roku dostal do policejní věznice v terezínské Malé pevnosti. Zde vystřídal pracovní nasazení v tzv. „Kůžičkárně“, kde se zpracovávala srst z králíků, „Feldkommanndu“ a také se účastnil převozu mrtvých do terezínského krematoria. Prošel několika celami, přičemž v některých se i navzdory hrozným podmínkám vězni tajně snažili krátit volné chvíle debatami, přednáškami, vzájemným vzděláváním či různými podobnými aktivitami. Dokladem o těchto činnostech je štědrovečerní program cely č. 20 (PT 8347), jenž si Jaroslav Bank uchoval jako vzpomínku, ale v 70. letech se rozhodl darovat jej Památníku Terezín. Jaroslav Bank opustil Malou pevnost na konci roku 1944, kdy byl převezen k soudu do věznice ve Vratislavi (Breslau). K soudnímu přelíčení však již nedošlo a byl přesunut do Drážďan. Tam strávil bezmála tři měsíce, po kterých byl transportován do vězeňského tábora Königstein u Pirny. V něm se 8. května 1945 dočkal osvobození. Zpět domů do Olšan se vrátil 12. května. Po válce pracoval v místních papírnách.

Josef Havel

Josef Havel se narodil 13. února 1904 v Senožatech, okres Pelhřimov. Před druhou světovou válkou byl členem Stráže obrany státu na Podkarpatské Rusi. V době nacistické okupace zastával funkci štábního strážmistra četnictva na četnické stanici ve své rodné obci. Jako vlastenec se dohodl se svými kolegy z obvodu, že budou tajně pomáhat místním obyvatelům. Svou činnost začali varováním osob stíhaných pro nenastoupení na nucené práce v Říši. Ničili anonymní udání, týkající se například poslouchání zahraničního rozhlasu, držení střelné zbraně, krádeže vojenského materiálu a podobně. Několikrát též varovali komunisticky smýšlející rodiny před zadržením nebo přehlíželi ukrývání partyzánů. Krom toho s dalšími odbojáři vytvořili menší skupinu, která shromažďovala munici a snažila se získat zbraně. V únoru roku 1945 došlo k jejich odhalení gestapem, za kterým stál pravděpodobně jeden dělník, jemuž pomohli sabotovat pracovní nasazení v Říši. Josef Havel byl zatčen 20. února 1945 a poté vyslýchán v táborské úřadovně gestapa. Dne 24. března 1945 následoval transport do policejní věznice v terezínské Malé pevnosti. Zde byl umístěn na IV. dvůr, do prostředí s nejhoršími podmínkami, kde měl ovšem možnost poslouchat přednášky spoluvězňů. Zaujala ho lékařská přednáška o srdci, z níž si dělal poznámky. Rovněž se seznámil s malířem, jenž tužkou načrtnul jeho portrét. Obrázek (PT 7426) i zápisky (PT A 365/1) se mu podařilo odnést domů, dnes jsou součástí sbírky Památníku Terezín. Josef Havel zůstal v Malé pevnosti až do konce války. Po vypuknutí tyfové epidemie přesel po odvšivení s ostatními zdravými vězni do ghetta v Terezíně a odsud odjel transportem do Kolína. Naneštěstí se u něj začala projevovat nákaza skvrnitým tyfem, proto až do 25. května 1945 zůstal ve zdejší nemocnici. V roce 1946 se vrátil ke své práci a stal se velitelem stanice Sboru národní bezpečnosti. Jeho podlomené zdraví způsobené vězněním se však zhoršovalo a roku 1949 odešel do invalidního důchodu.