Marie Kňákalová

Marie Kňákalová, rozená Hemrová, se narodila 31. října 1910 v obci Obrataň, okres Pelhřimov. Pracovala jako úřednice v Pacově. Roku 1929 se provdala za zednického mistra Jana Kňákala, narozeného 24. června 1883 v Pošné. Oba spojovalo působení v pelhřimovské okresní hasičské jednotě, skrze niž po nacistické okupaci pomáhali lidem, kterým hrozilo nucené pracovní nasazení. Jednalo se o ilegálně prováděnou činnost založenou na vystavování falešných potvrzení o udělení vyšších hasičských hodností, neboť tyto osoby byly z totálního nasazení v Říši vyjmuty. Kromě toho roku 1944 podporovali a ukrývali odbojáře ze skupiny Táborité, škpt. Rudolfa Marka.

Na podzim roku 1944 obdrželo táborské gestapo udání na Jana Kňákala, v němž byl obviněn z nezákonných aktivit v hasičské organizaci a z přechovávání hledané osoby. Následovalo jeho zatčení, výslechy a převoz do věznice v Malé pevnosti Terezín. Dne 2. prosince 1944 byla ze stejných důvodů zadržena také Marie Kňákalová. Po několika dnech strávených na služebně gestapa v Táboře ji 15. prosince 1944 rovněž odeslali do terezínské Malé pevnosti. Zde byla umístěna na Ženský dvůr do cely č. 30. Aby vězeňkyním nekonečné čekání lépe utíkalo a „nemusely koukat jen do zdi“, jak paní Kňákalová uvedla v poválečném dopise, snažily se všemožně zabavit. Jedním ze způsobů bylo šití různých maličkostí, na které získávaly kousky hadříků a zbytky nití z šicí dílny. Vznikly tak například srdíčko s trikolorou (PT 11388), velikonoční vejce s výšivkou (PT 11389), hadrová peněženka (PT 11390) a další vystavené exponáty.

Několik předmětů se Marii Kňákalové koncem ledna 1945 podařilo z věznice propašovat. Domluvila se s jednou propuštěnou dívkou a věci společně s motákem zašila do vycpávek u jejího kabátu. Propuštěná vězeňkyně potom dle instrukcí kontaktovala rodiče Marie Kňákalové a předala jim je společně se zprávou. Tyto předměty jsou dnes ve sbírce Památníku Terezín, kam byly roku 1985 věnovány. Marie Kňákalová se v Malé pevnosti dočkala osvobození. Její manžel Jan Kňákal takové štěstí bohužel neměl. Zemřel 24. dubna 1945 a je pochován na terezínském Národním hřbitově.

Emilie Mitašová

Emilie Mitašová, rozená Königová, se narodila 10. února 1904 v Průhonicích u Prahy. Před nacistickou okupací pracovala v restaurační kuchyni a také jako domácí švadlena. Její muž František Mitaš (nar. 17. 10. 1897) měl v té době zdravotní problémy, a proto byli nuceni změnit zaměstnání. Rozhodli se, že si od února 1939 pronajmout hostinec v Chelčického ulici na pražském Žižkově. V jarních měsících 1940 manžele Mitašovy vyhledal Jan Vycpálek (1905–1943). Po několika návštěvách se jim svěřil se svou špionážní činností a požádal je o dočasnou hmotnou pomoc. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava odešel Jan Vycpálek s kamarády do Polska, kde vstoupili do československé jednotky založené podplukovníkem Ludvíkem Svobodou (1895– 1979). Poté, co bylo v září 1939 Polsko poraženo, přešla většina zbývajících československých vojáků na sovětské území. Zde se Jan Vycpálek stal sovětským zpravodajským agentem. Ilegálně se vrátil do vlasti a prostřednictvím kontaktů budoval tajnou síť spolupracovníků z pobočné továrny firmy Baťa v Sezimově Ústí. Získané informace pak posílal pomocí šifrovaných zpráv do SSSR. Gestapu se však podařilo tuto skupinu infiltrovat konfidentem a celou ji na jaře roku 1941 pozatýkat. Jan Vycpálek byl 29. dubna 1943 Lidovým soudním dvorem za přípravu velezrady odsouzen k trestu smrti. K jeho popravě došlo 8. září 1943 ve věznici Berlín-Plötzensee. Pronajatý hostinec Mitašových se stal klíčovým místem pro schůzky mezi Janem Vycpálkem a radiotelegrafistou Miloslavem Hůlou (1915–1943). V jeho prostorách si předávali materiály, které zde čas od času nechali také v úschově. Manželé Mitašovi jim pomáhali rozšířit zpravodajskou buňku o další spolehlivé členy, v jejichž bytech pak střídavě docházelo k setkáním. Netrvalo dlouho a Jan Vycpálek se díky penězům ze SSSR přesunul s celou ilegální sítí do papírnického obchodu v Kamenické ulici na Letné. Nejspíš jeho zatčením se gestapo dostalo na stopu zbytku skupiny. Po jejím rozkrytí si 17. října 1941 přišlo i pro Emilii Mitašovou. Vyslýchali ji v Petschkově paláci a následně drželi na Pankráci. Dodnes není jasné, zda celou dobu byla vězněna pouze tam, neboť proces s jejich skupinou proběhl až na jaře 1943. Emilie Mitašová byla za přípravu velezrady odsouzena ke 2 letům a 6 měsícům vězení, z čehož jí odečetli rok a 6 měsíců strávených ve vyšetřovací vazbě. Svůj trest si měla odpykat v ženské věznici v Leipzig-Kleinmeusdorf, kam byla transportována 27. května 1943. Odsud byla propuštěna 6. května 1944, ale na svobodu se nejspíš vůbec nedostala. Gestapo nechalo Emilii Mitašovou převézt na Pankrác, odkud byla 20. června 1944 poslána do věznice v Malé Pevnosti Terezín. Po příjezdu ji zařadili na Ženský dvůr, kde zůstala až do konce války. Tajně zde vyrobila látkový ohřívač na ruce (PT 2384) a památníček (PT 2385), jež jsou nyní součástí sbírky Památníku Terezín.

Marie Svatošová

Marie Svatošová, rozená Sovíková, se narodila 6. října 1904 ve Vřesovicích u Prostějova. Od jara 1942 se společně s manželem Josefem Svatošem (1896–1942) přidali k československému odboji. Ve svém pražském bytě v Melantrichově ulici 15 ubytovávali parašutisty ze skupin Anthropoid a Out Distance. Útočiště zde na krátký čas postupně nalezli Adolf Opálka (1915–1942), Josef Gabčík (1912–1942) a Karel Čurda (1911–1947). Při plánování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942) daroval Josef Svatoš Janu Kubišovi (1913–1942) a Josefu Gabčíkovi aktovky, které po útoku 27. května 1942 zůstaly na místě činu. Brzo poté je znal celý protektorát. Po provedení atentátu přiběhl do bytu Svatošových Josef Gabčík, umyl se, převlékl a pokračoval do jiného úkrytu. Následně se několik dní nic zvláštního nedělo. To se však změnilo 16. června 1942, kdy se u Svatošových objevil jiný parašutista, Karel Čurda. Ten se vyptával na ostatní výsadkáře a krátce nato odešel na gestapo všechny udat. Josef a Marie Svatošovi tak byli zřejmě mezi prvními spolupracovníky parašutistů, o nichž se tajná státní policie dozvěděla. K jejich zatčení došlo ještě téhož dne. Manžele Svatošovi se po výsleších na pražském gestapu dostali do věznice v terezínské Malé pevnosti. Marie Svatošová, držená na Ženském dvoře, si tyto neradostné chvíle snažila ve volném čase krátit výrobou různých předmětů. Z nich se díky její spoluvězeňkyni dochovaly hadrová panenka (PT 2875), hadrový psík (PT 2876), vyšívaná dečka (PT 2877) a látková záložka do knihy (PT 2878). Dne 29. září 1942 byli oba manželé v nepřítomnosti odsouzeni stanným soudem v Praze k trestu smrti. Jejich devítiletý syn Vladimír skončil nejprve u opatrovníků, poté prošel vězněním na Jenerálce, internačním táborem ve Svatobořicích a konce války se dočkal v Plané nad Lužnicí. Marie a Josef Svatošovi byli 22. října 1942 transportováni do koncentračního tábora Mauthausen, kde nacisté ve třech vlnách zavraždili 294 příbuzných a spolupracovníků parašutistů z řad českých vlastenců. Poprava Josefa Svatoše a Marie Svatošové proběhla 24. října 1942. Popel z jejich těl skončil po kremaci v rokli mimo tábor.