František Hůlka

František Hůlka se narodil 3. května 1910 v Lásenici, okres Jindřichův Hradec. Od roku 1930 se živil jako taxikář. Po nacistické okupaci mu byla odebrána živnostenská licence, a proto v roce 1942 nastoupil do pražské spediční firmy Emil Lode, kde řídil nákladní automobil. Dne 28. ledna 1943 vezl se svým závozníkem materiál pro dílny do terezínského ghetta. Mezitím, co byl náklad vykládán, položil svůj oběd – dva krajíce chleba s masem – nenápadně za jednu ze složených beden, aby si ho některý z vězňů mohl vzít. Naneštěstí byl v tu chvíli spatřen velitelem ghetta v civilním oblečení. Ten Františka Hůlku ihned zadržel a předal četnictvu, neboť se dopustil porušení protižidovských zákonů. Následovala internace v Praze na Pankráci, odkud byl během šesti týdnů pobytu čtyřikrát převezen k výslechům do Petschkova paláce, hlavního sídla gestapa. Poté byl 19. března 1943 transportován do policejní věznice v terezínské Malé pevnosti.

Zde byl zařazen jako elektrikář na Dílenský dvůr. Vězňům se tam vedlo o něco lépe a navíc mohli ve volných chvílích tajně vyrábět různé předměty. Tímto způsobem vznikly vystavené exponáty – přívěsek kapkovitého tvaru (PT 7245), přívěsek ve tvaru podkůvky (PT 7246), přívěsek s monogramem R. B. (PT 7250) a tabatěrka (PT 7253). Všechny, až na tabatěrku vyrobenou společně s Josefem Cikánem (nar. 11. 3. 1906), zhotovil František Hůlka, jenž je věnoval svému spoluvězni Josefu Bernardovi (nar. 27. 2. 1903). Ten je po válce daroval do sbírky Památníku Terezín. František Hůlka strávil ke svému štěstí v Malé pevnosti pouze pět měsíců, propuštěn byl 25. srpna 1943.

Josef Johánek

Josef Johánek se narodil 31. prosince 1902 v Praze. Mezi léty 1923 a 1925 absolvoval vojenskou službu u 1. pražského leteckého pluku. V roce 1939 byl zaměstnán u Zemské školní rady v Praze. Prostřednictvím kolegů se dostal do kontaktu s předsedou Svazu učitelských jednot Josefem Peškem, členem odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme, který ho zapojil do protinacistického odboje. Dostal se do skupiny zajišťující odchody z protektorátu přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, vedené Janem Janouškem (1897–1942). Začátkem května 1940 se společně se třemi bývalými důstojníky čs. armády odhodlal k útěku do zahraničí také Josef Johánek. Jejich cesta vedla z jihu Moravy na Slovensko, kde byli místní spojkou dopraveni nejprve do Trnavy a poté po několika dnech ukrývání do Nitry. Zde jim útočiště ve svém bytě poskytl kapitán Vladimír Velecký (1890–1951), známý jako „pan Szabó“. Další cesta však nebyla možná, neboť došlo k prozrazení této únikové trasy na maďarském území. Proto byl Josef Johánek pověřen úkolem, aby o nastalé situaci informoval v Praze osoby připravující tyto transporty. S šifrovaným dopisem od kpt. Veleckého se sám vydal zpět do protektorátu. S menšími obtížemi se mu podařilo dostat až do Prahy, kde zprávu předal. V Praze se Josef Johánek vrátil do zaměstnání v Zemské školní radě. Krátce nato byl upozorněn, že došlo k zatčení jeho dosavadního kontaktu v odboji, Jana Janouška, čímž ztratil spojení s celou skupinou. Následně začal spolupracovat s odbojovou organizací Kapitán Nemo. Mezi jeho činnosti patřilo rozmnožování tiskovin a získávání zpráv pro zahraničí. Také se stal spojkou a informátorem brigádního generála Jaroslava Plasse (1895–1961) napojeného na diplomata Arnošta Heidricha (1889–1968) ze skupiny Parsifal (původně ZAMINI v odboji), jimž zprostředkoval styk s podzemní sokolskou odbojovou organizací Jindra. Na podzim 1941 se společně s manželi Helenou a Josefem Bílkovými podílel na záchraně Rudolfa Volka, člena Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), kterému hrozilo zatčení gestapem za přechovávání nepřátelských osob. V této době byl požádán štábním kapitánem Václavem Morávkem (1904–1942) ze skupiny Tři králové o poskytnutí bytu, jako vhodného místa pro radiotelegrafické vysílání do Londýna. K zadržení Josefa Johánka gestapem došlo 27. května 1942 v rámci zatýkací akce směřované do řad organizace Kapitán Nemo. Poté byl téměř dva roky vězněn v pražské pankrácké věznici v cele č. 22. Během této doby absolvoval v Petschkově paláci celkem 37 výslechů. Dne 29. února 1944 byl převezen do policejní věznice v terezínské Malé pevnosti, kde byl po nějakém čase zařazen na Dílenský dvůr do cely č. 20. Právě odsud pocházejí tajně vyrobené předměty Josefa Johánka uložené ve sbírce Památníku Terezín. Z nich jsou na výstavě k vidění kočička z bílé látky (PT 7327), podkůvka (PT 7333), dřevěný a kovový křížek (PT 7334, PT 7336), tři srdíčka (PT 7339) a československá vlaječka (PT 7340). Některé další předměty jsou vystaveny v expozici muzea Malé pevnosti. Kromě vězeňských dílen Josef Johánek v Malé pevnosti pracoval rovněž ve skladu s potravinami. Dle výpovědí spoluvězňů se vždy snažil ostatním pomáhat, odesílal motáky, rozšiřoval zprávy z rozhlasu, a když to bylo možné, obstaral jim trochu jídla navíc. Od jeho zatčení uplynuly tři roky, než stanul 4. dubna 1945 před berlínským Lidovým soudním dvorem zasedajícím v Litoměřicích, kterým byl za přípravu velezrady odsouzen k sedmi letům káznice. Do žádné však odeslán nebyl, až do konce války zůstal v Malé pevnosti Terezín. Na konci války se ve věznici nakazil šířícím se skvrnitým tyfem. S touto zákeřnou nemocí bojoval deset dní. Následně ještě zesláblý nastoupil 16. května 1945 jako zástupce bývalých vězňů do funkce v Okresním národním výboru Litoměřice.

Stanislav Šmolík

Stanislav Šmolík se otci Aloisovi a matce Anežce (rozené Loukotové) narodil 25. června 1906 v Libušíně u Kladna. Po škole se začal živit jako klempíř. Již v mládí se setkává s komunistickými myšlenkovými proudy a v roce 1925 vstupuje do Komunistické strany Československa. Krátce po nacistické okupaci českých zemí v březnu 1939 byla německými bezpečnostními složkami provedena zatýkací operace zaměřená na levicově orientované občany, německé emigranty a Židy. Tato akce, nazvaná Aktion Gitter (Akce Mříže), zasáhla také Kladensko, kde postihla značnou část komunistů. V červnu 1939 přišly další represe, jež odstartovalo zastřelení vrchního strážmistra německé pořádkové policie Wilhelma Kniesta. Jeho smrt vedla k opětovnému zatýkání, neboť střelec nebyl dlouho dopaden. Následkem těchto dvou perzekučních zásahů byla ochromena celá ilegální sít včetně kladenského okresního výboru KSČ. Na její následné obnově se aktivně podílel i Stanislav Šmolík, kterému nahrávalo, že ho v Kladně zatím moc lidí neznalo, jelikož se sem přestěhoval teprve v roce 1938. S touto činností mu pomáhal nově dosazený krajský tajemník komunistické strany Ladislav Ševčík (1908–1943) z Ostravy, krycím jménem Šrámek, skrývající se nějaký čas u něj v bytě. Přebudovaná podzemní komunistická odbojová skupina se pak soustředila hlavně na vydávání letáků, rozšiřování Rudého práva a organizovala sbírky pro rodiny zatčených.